Léto, během kterého není alespoň pár dní, kdy mi slunce nad hlavou nezapadne, je pro mě poslední dobou tak nějak neúplné. Loni jsem se do Skandinávie nedostal a tak jsem letos s povděkem přijal možnost podívat se alespoň na týden na přelomu června a července na norský poloostrov Varanger.

Varanger je vyhlášenou birdwatcherskou lokalitou jednak pro výskyt vzácných kajek, které jsou jinde v Evropě jen obtížně k zastižení, ale také proto, že je zde na relativně malém a dostupném území možnost vidět i mnoho dalších arktických druhů. Na výše zmíněné kajky (Stellerovy a královské) je konec června už pozdě, ty tady jen zimují a na hnízdění se přesouvají ještě dále na sever a východ, ale ostatní ptáci jsou touto dobou plně zabráni do plnění rodičovských povinností, aby vše stihli během krátkého léta.

Všechny mé dřívější cesty na sever jsem podnikl po zemi buďto busem plným nadšených přírodovědců nebo, jako posledně, vlastním autem. Tentokrát však vzdálenost dva a půl tisíce kilometrů vzdušnou čarou a jen týden volného času nešla řešit jinak než letecky. Letenky do finského Ivala se podařilo sehnat za rozumný peníz, stejně jako zapůjčení auta přímo na letišti tamtéž, takže místo několikadenního trmácení se přes půl Evropy člověk v poledne nasedne do letadla v Praze a večer už kouká na potáplice na finských jezerech.

 

Lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus) - Red-necked Phalarope

Lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus)

Sobota 25.6. – neděle 26.6.

V podvečer místního času jsme přistáli v Ivalu, vyzvedli zamluvené auto a rovnou nakoupili v supermarketu zásoby potravin (a piva) na pár dní. Dražší než u nás, ale pořád mnohem levnější než v Norsku. Bez velkého otálení jsme pokračovali dál na sever a dojeli až k finsko-norským hranicím, kde jsme přespali v kempu v Utsjoki. Bylo kolem 12°C, pod mrakem, ale nevypadalo, že by mohlo pršet. Všude zpívali budníčci větší, pro našince trochu neobvyklý zpěv jsme určili jako cvrčalu, viděli první čečetky, jíkavce, prostě sever. Ráno jsme pokračovali dál na sever a kolem oběda byli už na Varangeru u kostelíka v Nesseby. Na jezeru za bílým kostelem se prohánělo minimálně šest lyskonohů, takže bylo hned ze začátku o zábavu postaráno. Na jezírku se na chvíli zastavila vykoupat chaluha příživná, na pobřeží hned vedle vodily mláďata kajky mořské a ústřičníci. Kus dál na pobřeží přelétlo hejno bahňáků, jak jsme po chvíli pozorování zjistili, bylo to pár stovek břehoušů rudých, samci ve svatebním šatu zářili do dálky. Všude v porostu byly vidět cestičky hlodavců a každou chvíli se nějaký hraboš ukázal, vypadalo to tedy na dobrý rok pro sovy, tak snad budeme mít štěstí.

Po chvíli se ukázalo i sluníčko a fotografování neuvěřitelně krotkých lyskonohů byla zábava. Když kolem nás jeden samec nervózně popocházel, zjistil jsem, že jsme se mu usadili přímo vedle hnízda se třemi vejci. Lyskonohové na jezírku se pářili, zjevně tedy teprve začínali hnízdit. Poposunuli jsme se pár metrů jinam a sameček mohl spokojeně zaplout do hnízda krytého trsem trávy, shora nebylo vůbec vidět. K našemu překvapení po chvíli přilétla samička, samce na hnízdě na deset minut vystřídala, a když ho opouštěla, vajíčka tam byla už čtyři. To všechno pět metrů přímo před našimi zraky. Lepší začátek cesty jsme si mohli jen těžko přát. Hnízda lyskonohů jsme našli cestou zpět k autu ještě další dvě.

Pokračovali jsme dál na východ a dojeli až do Ekkeroy, kde jsme náhodou narazili na chatku k pronájmu za (na místní poměry) rozumný peníz (400NOK/noc) a ubytovali se tak jen pár set metrů od ekkeroyských útesů, kde hnízdí údajně až 20 tisíc racků tříprstých. Večer jsme se prošli po okolí, chvíli jsem marně zkoušel štěstí se strnady severními, ale nic kloudného se nafotit nepodařilo. Ve vytopené chatce jsme pak nad plechovkou piva promazali fotky a za úžasně fotogenického světla nočního slunce šli spát.

Pondělí 27.6.

Celé dopoledne jsme strávili na pobřeží pod kolonií racků, svítilo sluníčko a bylo příjemně. Cestou zpátky k autu se mi pak podařilo během pár minut nafotit samce bělořita, který se vztekal nad každým, kdo mu kolem hnízdiště přímo u štěrkové cesty prošel. Předloni jsem s bělořity strávil v Padjelantě celý den a určitě jsem neudělal zdaleka takové fotky jako jsem nacvakal tady za pár minut. Někdy to tak je.
Vraceli jsme se zpět směrem do Vestre Jakobselv s tím, že tam na pár dní zůstaneme v kempu. Cestou jsme se ještě zastavili ve Vadso na ostrově Vadsoya. Na několika místech tam krmily lindušky rudokrké, největší atrakcí ale byli opět lyskonohové, kterých jsem na jezírku v jeden moment napočítal 96. Možná to byli ještě protahující ptáci čekající, až jim ve vyšších polohách a dále na severu roztají jejich jezírka. Těžko říct. V kempu plném muškařů z celé Evropy měli jako na zavolanou volnou luxusní chatku přesně na dvě noci, jak jsme potřebovali, u pár plechovek Lapin Kulty promazali úlovky za celý den a šli spát.

Racek tříprstý (Rissa tridactyla) - Kittiwake

Racek tříprstý (Rissa tridactyla)

Úterý 28.6.

Ráno jsme vyrazili opět na severovýchod, cílem byl tentokrát Hamningberg, rybářská osada na konci světa, dál silnice už nikam nevede. První zastávka byla nedaleko letiště ve Vardo, kde na plácku s nízkou vegetací hnízdily desítky rybáků dlouhoocasých. Po chvilce marných pokusů přiblížit se ke kameňáčkovi, který se mezi rybáky z ničeho nic s hlasitým voláním objevil a po pár spíše dokumentačních fotkách rybáků na hnízdě přímo z okýnka auta jsme vyrazili dál. Příjemným zpestřením pak byl skřivan ouškatý, který na chviličku nakoukl zpoza terénní vlny. Byl to jeden z druhů, kterého jsem si přál aspoň zahlédnout, naposledy jsem jej viděl v Řecku někdy koncem devadesátých let.

Další zastávka byla v místě, kde kluci před rokem fotili hnízdící chaluhy příživné. Ty byly opět na místě, tak jsme si dali na hodinku rozchod. Mě ovšem upoutali opět kameňáčci varující opodál. Vodili kuřata a srdnatě se snažili veškeré vetřelce odhánět, pár fotek se povedlo. Zajímavé bylo, že samička měla jenom jednu nohu. I s takovýmto handicapem je schopná absolvovat tisíce kilometrů dlouhé migrace a vyvést mláďata. Obdivuhodné. Při focení kameňáčků kolem občas prolétl samec sněhule severní se zobákem plným hmyzu. Když jsem jej chvíli sledoval, vytipoval jsem místo, kde pravděpodobně hnízdí, a když pak zpod jedné skalky vylétl a odnášel kuličku trusu mláďat, bylo vyhráno. Hnízdo s několika maximálně týden starými mláďaty bylo ukryto v puklině mezi kameny. Dospělí krmili v pravidelnách intervalech po pár minutách, samička naší přítomnosti nevěnovala skoro žádnou pozornost, zato sameček byl v prvních chvílích trochu nervózní. I ten si ale zvykl a když jsem se po každém nakrmení posunul o půl metru blíže k hnízdu, po čase jsem mohl pozorovat a fotit krmící ptáky z blizoučka. Tohle je obrovská výhoda severských druhů. Většina z nich se lidí nebojí vůbec nebo jen velmi málo, proto se dají při troše ohleduplnosti a znalosti ptačího chování bez dlouhých příprav a maskování nafotit věci u nás nemyslitelné. Jen škoda počasí, ty nejlepší příležitosti k fotografování přišly ve chvílích, kdy bylo relativně málo světla a ocelově šedá obloha.

Sněhule severní (Plectrophenax nivalis) - Snow Bunting

Sněhule severní (Plectrophenax nivalis)

Do Hamningbergu jsme dorazili až navečer, byla zima a foukal silný ledový vítr. Doufali jsme v nějaké exotičtější racky, které se tu dají mezi běžnými druhy vidět poměrně často, tentokrát tu ale nebyly ani ty běžné druhy. Pobřeží bylo až na pár kajek a morčáků prázdné. Zpestřením byly vyzáblé lišky pátrající po potravě na kamenitém pobřeží. Ani ony nebraly naši přítomnost vůbec v potaz a v jednu chvíli jsme si koukali z očí do očí snad ze dvou metrů. Cestou zpátky jsme zastavili už jen u jezera se skupinkou labutí zpěvných, ty ale příliš svolné k fotografování nebyly, takže jsme se u nich příliš nezdrželi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Lze použít tyto HTML tagy:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>