8.-15.4.2017
pár postřehů z cesty za ptáky do Izraele v dubnu 2017. 
 
Členové výpravy:
  • Vlastík Dobeš
  • Luboš Doupal
  • Tomáš Grim
  • Franta Kopecký
  • Petr Podzemný
 
 

8.4. Tel Aviv, Ma’agan Michael, Beit She’an

Do Tel Avivu jsme přilétli s devadesátiminutovým zpožděním kolem šesté ráno místního času. U pasové kontroly jsem si vybral nejkratší frontu, bohužel jsem kápl na přepečlivého celníka, jemuž trvalo odbavení jednoho cestujícího přibližně pětkrát déle než jeho kolegům. Nakonec to dopadlo tak, že všechny ostatní fronty se rozplynuly a já tu svou opustil, abych hladce prošel u vedlejší přepážky. V příletové hale jsem vybral z bankomatu nějakou hotovost (stošekelové bankovky, které později nikdo nechtěl vzít, protože neměl drobné na vrácení) a koupil místní datovou SIM kartu. Za cca tisícovku 6 GB dat na jeden měsíc. Než jsem s chlapíkem poladil nastavení tabletu, zbytek výpravy už řešil u přepážky Hertzu půjčení auta. 
 
Žádné překvapení, obě auta byla jiná, než jsme objednávali, ale kategorie zhruba odpovídaly, tak jsme to neřešili. Zbytek formalit proběhl relativně hladce a mohli jsme vyrazit na parkoviště naše auta najít. Podařilo se to poměrně rychle a než jsem stačil obhlédnout škrábance na autě a naložit zavazadla, proti původní domluvě seděl na místě spolujezdce vysmátý Luboš. Takže vše při starém. Mírné obavy z automatické převodovky se poměrně rychle rozplynuly a na zadávání PIN kódu před každým startováním auta jsem si taky zvykl poměrně rychle. Podebatovali jsme nad mapou a vyrazili směrem na soustavu rybníků u kibucu Ma´agan Michael. Cesta vedla od letiště až na lokalitu prakticky pořád po silnici č. 4, v obou autech jsme měli navigaci, přesto se nám ovšem podařilo druhé auto s Tómou a Vlastíkem setřást na prvním semaforu hned za Tel Avivem. Hledali jsme se pak půl dne.
 
Prinie obecná (Prinia gracilis)
Prinie obecná (Prinia gracilis), Ma’agan Michael
 
Do kibucu nás nechtěli autem pustit, tak jsme jej objeli a k rybníkům se dostali zadní bránou. Během čekání na druhé auto jsme si připsali prvních pár místních specialit včetně rákosníka hlučnohlasého, racka arménského, prinie obecné a dalších. Než kluci dojeli, byla už zavřená i zadní brána, a tak museli jít k rybníkům pěšky. V časně odpoledním žáru jsme si udělali jen kratší pěší procházku mezi rybníky a k pobřeží. Z rákosím prorostlých keřů zpívali sedmihlásci šedí a dlouze jsme debatovali nad velmi zvláštní linduškou, kterou se nám nakonec nepodařilo určit ani slušně zdokumentovat. Lehce připáleni jsme se vrátili k autům s tím, že vyrazíme ke kibucu Ramat HaShoft, kde by měla být velká kolonie poštolek jižních. Opět jsme podebatovali nad mapou, cesta opět celkem jasná a znovu jsme po cca dvou kilometrech zjistili, že druhé auto za námi není. Po několika telefonátech jsme se opět nakonec našli a vyrazili pěšky do kibucu. Poštolky byly na místě. Všechny keře byly plné pěnic pokřovních a krásně jsme si mohli prohlédnout místní bělohlavé sojky. Blíží se večer a museli jsme vyrazit k cíli dnešní cesty – Beit She´an.
 
Poštolka jižní (Falco naumanni)
Poštolka jižní (Falco naumanni), Ramat HaShofet
 
V Beit She´an jsme zkusili štěstí v B n´B hned u příjezdu, kde chlapi bydleli na předchozí výpravě, ale bylo obsazeno. Svátky. Všude plno lidí. Chvíli jsme se proplétali městem a hledali jiné ubytování, nakonec jsme to ale vzdali a vyrazili přespat k rybníkům. Lehl jsem si pod širák, v noci za zavilého vytí šakalů pozoroval kaloně létající na kvetoucí stromy nade mnou, ale nakonec mě v jednu ráno vyhnali komáři a zbytek noci jsem strávil v autě. 
 

9.4. Beit She’an, Kfar Ruppin

Ráno jsme obhlédli rybníky a vyrazili po silnici 6666 kolem lomu do kopců zkusit lindušku dlouhozobou. Měli jsme přesné souřadnice, kde se ji před rokem podařilo vidět kolegům. Z Lubošova hrůzostrašného vyprávění o strastiplných cestách bodláky i jiných zahraničních reportů se dalo tušit, že to nebude jenom tak. Zabráni do hovoru jsme místo vyznačené souřadnicemi cca o 1 km přejeli a zastavili na prvním parkovišti dále. V telefonu jsem našel hlas lindušky dlouhozobé, pustil si ho a k překvapení všech se stejný hlas ozýval i ze stráně nad námi. Vyběhli jsme na kopec a během chvíle našli samce lindušky dlouhozobé zpívajícího z vyvýšeného kamene. Předvedl nám i zpěv za letu a později jsem našel ještě druhého samce kus dál. Takhle by to šlo. Keře byly plné pěnic (bělohrdlá, dlouhozobá, pokřovní, černohlavá), našli jsme strnady zahradníšedokrké, první ťuhýky rudohlavéšedé (nebo pustinné? – tady jsme neměli v taxonomii úplně jasno, protože jednotlivé prameny se v tomto poměrně rozcházejí). Místní znalci předpovídali tah dravců, ten se ale nekonal.
 
Vrátili jsme se do Beit She´an a nakoupili zásoby humusu a placek. Poté jsme se vydali do Kfar Ruppinu. Našli jsme ornitologickou stanici a podařilo se mi dovolat správcové, která nás za 200 USD ubytovala v bungalovu. Lehce jsme se zabydleli a na odpoledne vyrazili do polí a k rybníkům. Pole byla poseta luňáky hnědými (přes tisíc ex.) a mezi nimi jsme objevili káni bělochvostouorla volavého. Už se západem slunce jsme pozorovali rej vlaštovek a ouhorlíků nad rybníky. Za teplého večera jsme nad červeným vínem z předsíně bungalovu poslouchali volání výrečkasýčka. Takhle nějak jsem si to představoval. 
 
Výreček malý (Otus scops)
Výreček malý (Otus scops), Kfar Ruppin
 

10.4. Kfar Ruppin, Ein Gedi, Lotan

Ráno jsme stihli kafíčko a vydatnou snídani ještě v Kfar Ruppin, narychlo projeli pole a rybníky a vyrazili po silnici 90 přes Západní Břeh na jih. Na zastávce nad Mrtvým mořem jsme si připsali první krkavce krátkoocasé, skalníčky, špačky Tristramovy a další místní speciality. V Ein Gedi jsme strávili polední vedro ve stínu stromů a při tom si užili další krotké špačky Tristramovy, první timálii šedou jsem našel vyskakující z kontejneru na odpadky a v suchém vádí viděl první koroptve arabské. Vysoko nad skalami kroužil sup mrchožravý s velkým orlem, nejspíše stepním. Pohříchu to byl na dlouho poslední orel, kterého jsme během výpravy viděli. Původně jsme měli v plánu někde v okolí přespat, ale jelikož už nám nezbylo nic, co bychom mohli vidět, rozhodli jsme se dojet do večera až do Lotanu. Cestou jsme se zastavili na povinnou koupačku v Mrtvém moři a poprvé tankovali. V Lotanu jsme do soumraku stihli projít polopouštní krajinu kolem vyschlých napajedel s pozorovatelnami a užili si další horkou noc venku. 
 
Špaček Tristramův (Onychognathus tristramii)
 Špaček Tristramův (Onychognathus tristramii) s Mrtvým mořem v pozadí
 

11.4. Lotan, Neot Samadar, Eilat

Ráno jsme prošli ještě jednou okolí a vyrazili k nádržím (fekálním jímkám) u Neot Smadar. Zelená oáza kolem nádrží byla po ránu plná ptáků. Konipasi luční ssp. feldegg, lindušky rudokrké ve svatebním, ibis, břehule hnědé a další. Popojeli jsme ještě kousek dál po silnici č. 12, kde jsme měli tip na dobré místo na stepokury. V poledním žáru jsme prolezli několik vádí, ale krom bělořitů kápových, černohřbetých a pustinných našli jen prinii křovinnou a skřivana pouštního. Menší oáza na opačné straně silnice byla opět plná pěnic pokřovníchbudníčků balkánských. Z hodně zajímavé pěnice, kterou jsem dlouho měl za arabskou, se nakonec vyklubala dlouhozobá. Luboš viděl i slavíka obecného. Cestou jsme zkusili štěstí u kavárny na křižovatce silnic 12 a 40, ale bylo zavřeno. Svátky. Vyrazili jsme tedy zpět na silnici 90 a vydali se na jih. Cestou na Eilat jsme se zastavili jen u rezervace Hai Bar, kde by se měl v křoví u pokladen vyskytovat pěvec černý. Krom nerudného hlídače jsme ale nenašli nic. Do Eilatu jsme dorazili brzy odpoledne a po chvilce bloudění našli Lubošem doporučovaný stánek s rychlým občerstvením. Zavřený, jak jinak. Svátky. Nakonec jsme zapadli kousek dál do habešské restaurace a konečně si dali teplé jídlo – nakyslou placku s masem za 40 NIS. Nasyceni jsme přejeli k Eilat Field School jižně za městem, kde jsme se chtěli na tři dny ubytovat. Bohužel, byly svátky a volno bylo jen na dnešní noc. I tak jsme to s povděkem přijali a za 1329 NIS/pokoj/5 lidí zůstali.
 
Po nekonečném vyřizování formalit na recepci jsme se konečně ubytovali a na večer vyrazili na nádrž na KM 19, kde měli být k vidění stepokuři pruhovaní. Ti se tam pravidelně po soumraku létají napít a břehy nádrže lemované zástupy birderů jim, zdá se, nevadí. Hned za nádrží je obří kravín a tak je horký večerní vzduch prosycen nezaměnitelným rustikálním aromatem, které z oblečení bylo cítit ještě hodně dlouho. Po napjatém sledování obnaženého břehu nádrže se jeden stepokur ozval zhruba deset metrů za námi z koruny hráze nádrže. Než jsme se vzpamatovali, bylo hejnko stepokurů u vody a jak rychle se objevili, tak i zmizeli. Během minuty bylo po všem. I tak krásný zážitek, přesto bych si ho následujícího večera rád zopakoval. Večer jsme si užili opulentní večeři v ceně ubytování v EFS. Druhé teplé jídlo za den, to už se nestane.
 
Volavka západní (Egretta gularis)
Volavka západní (Egretta gularis), North Beach, Eilat 

12.4. Eilat

Ráno jsme krátce po svítání vyrazili na North Beach v Eilatu, jednu z nejznámějších birderských lokalit Západního Palearktu. Ale byly svátky. Pláž byla obestavěna stany a přístřešky tak, že jsme byli rádi, že jsme měli kde zaparkovat a našli si pár metrů volného místa s výhledem na moře. I tak stačilo, přímo před námi lovila volavka západní, nad mořem přelétl racek bělooký a po chvíli se nám krásně blízko předvedl buřňák temný. Takže nakonec dobrý… Přelidněným Eilatem jsme se propletli zpět k ubytování, stihli snídani a hygienu tak, abychom krátce po desáté uvolnili pokoj. Nakonec jsme se dohodli, že si na další noc zarezervujeme místo v kempu. Takže další třičtvrtěhodinka na recepci. Vyjeli jsme nahoru nad Eilat do hor, ale tah dravců se nekonal. Asi svátky. Potkali jsme se jen s dvojicí odjíždějících birderů, kteří za celé dopoledne neviděli skoro nic a totéž nám potvrdil sympatický Američan, který tam dravce coby dobrovolník sčítal. Poslední týden prý byl celkově velmi slabý. A že nic nelétalo, mohli jsme se dát do delší řeči bez obav, že by něco uniklo. Vytěžili jsme z něj spoustu velmi cenných informací o zajímavých ptácích v okolí: Kousek pod námi byla lokalita na strnada pruhovaného, u rafinerie v Eilatu dlouhodobě přebývala volavka proměnlivá (jezdili jsme kolem každý den), v zahradě kavárny na křižovatce silnic 12 a 40 byl už pár týdnů budníček altajský (tam, co jsme dvakrát lomcovali klikou zavřené hospody cestou na jih) a pěvec černý v Hai Bar není tak jednoduchý, jak se to může zdát. Ukazuje se denně jenom na pár minut.
 
Nabiti nabytými informacemi jsme sjeli pár kilometrů níže a hned od zaparkovaných aut skutečně zaslechli zpěv strnada pruhovaného. Popošli jsme kousek dál a během chvilky měli možnost zblízka si prohlédnout celý pár. Na tak blbém místě by nás nikdy nenapadlo zastavit. Čerstvé informace místních znalců jsou k nezaplacení. Povzbuzeni úspěchem u strnada jsme vyrazili na volavku, ale když jsme projeli zacpaným Eilatem, ukázalo se, že zaparkovat někde u rafinerie na pobřeží je naprostá utopie. Všude bylo tolik aut, že jsme byli rádi, že jsme odtamtud zmizeli. Luboš to nesl nelibě, volavku nutně potřeboval, ale slíbili jsme mu ji na jindy. Propletli jsme se hustým provozem a vyrazili na nádrže na KM 20 nad Eilatem. Nádrže byly plné bahňáků. Kulíci píseční a mořští, vodouši šedí, tmaví, bahenní, kropenatí, i štíhlí, jespáci malí, bojovní a křivozobí. Do toho čejky trnité, ouhorlíci stepní, plameňáci. Mezi nádržemi se dalo pohodlně jezdit autem a k ptákům se tak přiblížit na pár metrů. Fotky z okénka auta jsou díky nadhledu spíše dokumentační, ale i tak jsme si tady docela zafotili. A právě v tomto případě se ukázalo, jaká výhoda je auto s automatickou převodovkou. Popojíždění minimální rychlostí bylo velmi pohodlné. Když k tomu připočtu automatický start-stop systém (po zastavení zhasl motor a auto se tedy přestalo klepat), byla to na tento typ focení ideální kombinace. Po siestě jsme se vrátili zpět k Eilatu a navštívili ornitologické a kroužkovací centrum (IBRCE). Z jednoho z krytů jsme si detailně prohlédli chřástaly malé, kteří se nerušeně procházeli okrajem rákosí jen pár metrů od pozorovatelny. Přesně podle předpovědi počasí se začalo kazit počasí a spadlo pár kapek. Jak nám později s úsměvem sdělil jeden z místních ornitologů, déšť je asi to nejvzácnější, co se ten den dalo na lokalitě vidět. V Eilatu ročně naprší kolem 5 mm srážek. Druhou zajímavostí, kterou nám prozradil, byla dospělá samice včelojeda chocholatého pozorovaná ten den dopoledne v nedaleké palmové plantáži.
 
Večer jsme opět strávili na KM 19 ve společnosti stepokurů pruhovaných. Poučen z předchozího večera jsem tentokrát zvládl i pár fotek. Na to, že to bylo prakticky za úplné tmy, vyšly celkem obstojné dokladovky. Noc jsme nakonec strávili nedaleko pozorovatelny u KM 20. Spadlo sice pár kapek, ale jelikož teplota neklesla moc pod třicet stupňů, dalo se to zvládnout.
 
Stepokur pruhovaný (Pterocles lichtensteinii)
 Stepokur pruhovaný (Pterocles lichtensteinii) – KM19, Eilat
 
 
pokračování + seznam pozorovaných druhů: Izrael 2017 – díl II.
 
 
 

Galerie Izrael 2017

 
 
 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Lze použít tyto HTML tagy:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>